... v pondělí jsem s Li radši vyrazila k Dr. Říkala jsem si, že nebudu radši kašel podceňovat. Tedy myslím, ten noční kašel. Přes den Li vůbec nekašle, jen trochu rýmičkuje. Samozřejmě, že kašle...
...jakmile začne skákat na posteli, baletit a různě poletovat.
U Dr. bylo jen pár dětí, takže jsem byla v klidu, že Li nesklidí další nadílku nemocí. Paní doktorka Li prohlídla a potvrdila mojí domněnku, na laryngitidu. Při opětovném záchvatu jí mám dát půlku Prednisonu. Ostatní, tak jsem dělala. Pak jsem s ní potřebovala, aspoň trošičku probrat téma školka. Jsem v klidu, chování Li je naprosto normální. Prostě je taková citlivá citlivka, bázlivá... pořád se bojí i zvířat. Nééé, panicky... ale nemusí je. Povaha. Dr. mi řekla, že pokud Li nemusí do školky, že jí stačí až když půjde do předškolního ročníku. Tak to mám! Hezky jsem si plánovala, jak se bude Lindušce ve školce líbit a ...? Na druhou stranu jsem ráda. Li si fakt užívám, je opravdu neskutečně hodná, ale taky se bez ní nehnu... Ideální vyřešení pro mě, Váhu. Přesně tak, jak to mám ráda... ideálně nijak :D Vyvážené pro a proti. Ideální situace, jak se v tom hezky plácat. Myslím v řešení, jak TO bude se školkou. Navíc toto nahrává otci Li, jelikož ten nechce, aby do školky chodila!???

... a zase cizinec...
Člověk fakt nechápe. Tedy já nechápu. Tolik let spolu a přesto, jako od sebe. Nesčetněkrát jsem v našem společném životě, nechápala...netušila. Byla překvapena. Nevycházela z údivu. Ať už v kladném slova smyslu nebo naopak. Samozřejmě dávno jsou pryč doby, kdy jsem v tom zmítala. Zmítala v rozporuplných pocitech. Už dávno vím, že i při sebe větší snaze, muže pochopit, TO nejde. Tedy aspoň mého cizince, nééé!
Tedy např. nechápu, jak ON umí všechno přejít a chovat se, jakože se nic nestalo. Týden jako na bojišti... tedy bitvy se nekonaly. Pouze ostrá, krátká výměna  názorů. Týden jsem nic nedělala. Nic! Nevařím, neuklízím, ignoruji...... nastal týden naprosté ignorace... z mé strany. Za ta léta, jsem se to už naučila... občas mi, i toto vzduchoprázdno, víc než vyhovuje...
V duchu se modlím, aby nás někdo nenavštívil v tomhle bordelu... Který se, za úspěšné pomoci Lindušky kupí, že se začínám zmítat v pocitu strachu, že ještě týden mé ignorace a ten bordel nemám šanci uklidit. Jsem těžce FREE. Chci si na té, pomyslné hromadě bordelu, sednout a zapálit si (vždycky když jsem ve stresu nebo pod nějakým tlakem, mám chuť hulit).

Ale to není podstatný, jde mi o to, jestli je možné, někdy opravdu pochopit chápání MUŽŮ...
Asi před čtrnácti dny sedíme a čumíme na TV...něco běží o pěstounech, adopcích. A F. pronese, že zrovna minule přemýšlel! nad tím, že kdyby jsme nemohli mít dítě, že uvažoval nad tím, že by jsme si klidně nějaký dítě adoptovali. TAK  to jsme málem spadla ze sedačky... fakt se pro mě opět stává cizincem. On, který děti nemusí. Néé snad, že by je neměl rád, ale že by vysloveně toužil po dětech, tak to tedy néééé.
Nechápu, nechápu, nechápu. I já jsem o tom přemýšlela, co řekl... Jediný, co mě napadá, že to vyslovil... je to, že už u nás žádná adopce nehrozí. Takže si tu s klidem vykřikuje, jak by byl schopnej adoptovat dítě... že nemá smysl žít bez dětí... Nechápu??? Nevěřím!!! Nevěřím, že kdybych se někdy dostala do situace, že bych nemohla mít děti, že by podstoupil adopci. Jsem přesvědčená o tom, že by mě spíš opustil, kdybych si chtěla adoptovat dítě, než aby obohatil svůj život o cizí dítě. Věřím tomu, že já bych byla tak blbá a zůstala bych s ním, klidně i bez dětí a trápila se.